NA SKÚTRU K SOPCE KELIMUTU

Do příjemného snu se mi vkrádají pronikavé zvuky, co se sakra děje? Ach ano, zvoní budík, jsou 4 hod. ráno. Rychle vyskakuji z postele, ani se neoblékám a spěchám na terasu bungalovu. Zakláním hlavu, upírám zrak k obloze a usmívám se jako měsíček. Nebe je plné hvězd. Včera mi Orfien, provozovatel ubytování, ve kterém nocujeme, totiž říkal, že pokud budou nad ránem vidět hvězdy, s velkou pravděpodobností bude jasná obloha nad sopkou Kelimutu i po rozednění.

Jízda za svitu měsíce a hvězd

S Romanem si zalepujeme puchýře, které se nám udělaly předešlý den. Nasedáme na skútr a vyrážíme k sopce. Před námi je dvánáctikilometrové stoupání serpentýnami. Náš bungalov se nachází ve vesničce Moni, v nadmořské výšce 600 metrů nad mořem a je příjemná tropická noc, ale s narůstající výškou je nám za jízdy chladno. Už se blížíme k bráně do Národního parku Kelimutu, přes kterou nás včera se skútrem nepustili. Z dálky vidím, že závora je stažená a v boudičkách po stranách silnice se svítí.

Za jízdy nahlížím skrz okénka budek, ale nikoho uvnitř nevidím. Závora je poměrně vysoko nad asfaltovou silnicí. Včera, když jsme tudy procházeli, změřil jsem si výšku, v jaké se nachází vodorovná tyč, počítal jsem se vším. Skláním hlavu, přidávám plyn na maximum a řítíme se pod závoru. Roman řve strachy, ale je menšího vzrůstu, než já a tak s jistotou vím, že závoru podjedeme, aniž bych ho ztratil. Dneska mě prostě nikdo nezastaví, jsem naprosto rozhodnutý a odhodlaný.

Noční výstup k mysteriózním jezerům tří barev

Na plný plyn a co zatáčky a stav vozovky dovolí, ženu skútr vzhůru k hornímu parkovišti. Nikde ani noha, parkoviště je prázdné, jen ticho, které příjemně narušuje zpěv ptáků, kteří už se nemohou dočkat svítání. Turistická informační kancelář je uzamčená, stejně jako všechny stánky místních prodavačů suvenýrů a občerstvení. Kvapně vyndáváme z úložného prostoru skútru nápoje a lehkou snídani, ověšujeme se batohy, taškami s dronem a fotografickým vybavením a vyrážíme na pochod. Čeká nás přibližně půlhodinové stoupání po schodech k vyhlídce na hřebeni mezi krátery s jezery Abutu a Koofainuwamuri. Na cestu si svítíme mobily a za doprovodu mírného funění levá noha střídá pravou.

Únava si vybírá svou nelítostnou daň

Nohy nás po včerejším marném pokusu o návštěvu sopky Kelimutu opravdu hodně bolí a puchýře situaci ještě zhoršují. Chvíli stoupáme do schodů a poté se cesta rozdvojuje, můžeme jít doprava nebo doleva. Roman navrhuje jít vpravo, ale intuice mi velí pokračovat lesní cestou vlevo. Tato volba se s narůstající intenzitou sirných výparů v ovzduší, jeví jako správná volba. Po pěšině se jde pohodlně, protože stoupání je téměř neznatelné, ani o tom nevíme, ale právě procházíme kolem prvního jezera Atapolo, které je podle legendy místních obyvatel, posledním místem odpočinku hříšných duší, tedy lidí, kteří nežili počestným životem.

Už opět stoupáme do schodů, stupně sice nejsou vysoké, ale plocha každého schodu má delší plošinu a jejich délka vůbec nevyhovuje do kroku. Funím jako lokomotiva, foťák, objektivy, stativ, dron, náhradní baterie, voda, jídlo a další věci zkrátka něco váží. S každým schodem je batoh i brašna těžší, ale jsem tak natěšený, že ty schody možná i vyběhnu. Uháním vpřed, aby nás náhodou nedostihli strážci parku, kdyby se na sopku stále nesmělo a neposlali nás zpátky, tak jak tomu bylo včera. Zkrátka se vydrápu na vrchol, tam si sednu a nikdo mě z vyhlídky nedostane, ani párem volů. Obloha je stále plná hvězd a i to mi dodává odhodlání a další energii.

Cíl už je na dohled

Konečně přicházíme až k monumentu na hřebeni, který odděluje jezero mladých od jezera starých duší. Monument se nachází ve výšce 1606 m.n.m, jsme tedy přibližně ve výšce nejvyšší hory České Republiky. Nejvyšší bod sopky Kelimutu dosahuje výšky 1639 m.n.m. a nachází se na opačné straně jezera Atapolo, ale nejúžasnější výhled na všechna tři barevná jezera je právě z místa, kde se nyní nacházíme.

Přírodní zajímavostí je skutečnost, že jezera nepředvídatelně mění svou barvu a to velice výrazně a také poměrně často. Ještě před několika lety mohli návštěvníci vidět temně rudou barvu jezera hříšných duší, které má v současné době překrásně nazelenalý odstín. Podle názoru vědců, barvy jezer ovlivňuje množství minerálů a chemických prvků. Temně rudé zbarvení, ke kterému došlo před několika lety, s velkou pravděpodobností způsobila chemická reakce železa a sirovodíku.

Legendy domorodců jsou silnější, než názory vědců

Ovšem domorodci obývající okolí sopky, rozvíjejí své teorie a legendy spojené s dušemi zemřelých příbuzných. Pokud je voda zelená nebo modrá, duše předků jsou v klidu, pokud je tekutina tmavě červená nebo černá, znamená to, že se zlobí. K jezerům, jejich zbarvení a samotnému významu se váže spousta legend a mají hluboký duchovní význam pro obyvatele žijící v této oblasti.

Ať už je pravda jakákoliv, nemění to nic na faktu, že tříbarevná kráterová jezera jsou dechberoucím divem přírody a my jsme právě teď a tady. A co víc, jsme tu absolutně sami, což by se v době „předcovidové“, rozhodně stát nemohlo, protože na vrchol Kelimutu, dříve mířily davy natěšených turistů, aby spatřily přírodní úkaz nebetyčné krásy.

Nikde ani živáčka, jen my dva, tři sopečná jezera a hvězdy. Je naprosté bezvětří a příjemná teplota vzduchu. Tma pomalu mizí, obzor se začíná jemně rozjasňovat a trpělivě čekáme na východ slunce. Ovšem zrovna v momentě, když má slunce prolomit hranici mezi dnem a nocí, se z východního svahu zvedá neuvěřitelnou rychlostí oblačnost. Stoupá nad jezero Koofainuwamuri a zahaluje výhled na východ slunce. Obě jezera pod námi pohlcuje bílá mlha.

Kupodivu vůbec nepanikařím, Orfien přece říkal, že pokud bude nad ránem hvězdná obloha, bude jasno i po rozednění. Čekám a věřím, věřím, že až slunce vystoupá nad obzor, bílá oblaka se rozpustí. Fotky dnešního východu slunce sice nemáme žádné, ale my jsme sem nepřišli prioritně fotit východ slunce, to měl být jen takový bonus navíc, který dokážeme oželet.

Slunce stoupá výš a mraky skutečně mizí. Sluneční paprsky již částečně olizují okraj hladiny jezera v kráteru, ještě chviličku čekám, až bude více světla v obří jámě a vypouštím do výšin drona. Jako naschvál, krátce po vzletu, se z údolí na východní straně opět blíží bílá mlha. Počasí se mění opravdu velice rychle. Pořizuji první záběry, některé bohužel s oblačností, která se zhoršuje každou minutou. Čekání s dronem ve vzduchu je marné a kapacita baterie se blíží k nule. Vracím drona na zem.

Přepadení drzými makaky

Zatímco nás objevili tři drzí makakové, kteří se snaží ukrást, co se dá, počasí se opět vyjasňuje.
Obloha je modrá, slunce příjemně hřeje a stoupá stále výš. Ještě chvíli s bojujeme s opicemi o záchranu našich věcí. Naštěstí neomalenci pochopili, že jejich snaha je marná a opět mizí na svahu tak rychle, jak náhle se zjevili.

Vychutnáváme si neskutečně nádherné výhledy a kocháme se divukrásnou přírodou, v němém úžasu a s pokorou, se na chvíli stáváme součástí přírodního úkazu. Jemná bílá pára, která stoupá nad hladinami jezer, vytváří tajuplnou atmosféru, až začínám nedobrovolně věřit na duchy.

Hustá bílá přikrývka téměř zcela zmizela a tyrkysové jezero Koofainuwamuri a za ním jezero Atapolo s mystickým odstínem zelené se zjevují ve své plné kráse. Kráter s jezerem starých duší, které se v místním jazyce nazývá Tiwi Ata Mbupu, je bohužel stále zaplněný neproniknutelnou bílou mlhou. Sluneční paprsky přes hřeben, na němž stojíme, zatím do kráteru vstoupit nemohou. Příroda nám dopřává fantastické přírodní divadlo, osud je nám natolik nakloněn, že snad nelze žádat více. Přesto v duši doufám a s pokorou si přeji, aby síla slunce rozpustila oblačnost i nad třetím jezerem, až paprsky překlenou hranu hřebenu. Snad nežádám příliš a obloha se nezatáhne, jako trest za mou nenasytnost.

S mizející oblačností z kráterů stoupá lehký závan síry, který nám mírně dráždí dýchací cesty a občas podněcuje ke kašli, ale zápach není silný a lze jej bez větších problémů vydržet. Jezera, která od sebe odděluje slabá skalní přepážka, jsou už z poloviny zalitá sluncem, také do třetího kráteru začíná pronikat sluneční svit. A jak jsem předpokládal, mlha nad jezerem Abutu se rozpouští.

Další vzlet s dronem

Vyměňuji baterii v dronu a dnes již podruhé vzlétám, klesám nad okraj kráteru s tyrkysovým jezerem a ve stejný okamžik z východního svahu opět rychle stoupá oblačnost. Letím maximální rychlostí napříč nad jezerem a dron závodí s bílou mlhou o to, kdo si uchvátí větší část tyrkysového skvostu pro sebe. K mé velké radosti, je Mavic Pro o maličko rychlejší, než oblačnost. Slavím vítězství techniky nad přírodním živlem. Mlha nad jezerem Abutu se již z velké části rozpustila, využívám situace a zbývající kapacity baterie drona a pořizuji fotky a videa nad západním kráterem.

Čas letí jako splašený a Roman už se začíná hodně nudit, vždyť jsme tu již několik hodin. Balíme věci a scházíme po schodech na úroveň okraje kráteru. Cestou se ještě zastavujeme na druhé vyhlídce nad jezerem Atapolo a pořizujeme nádherné momentky. To už je však obloha nad námi docela zatažená a tvoří se hustá oblačnost, slunce se ještě snaží bojovat, občas na chvilku proniknou sluneční paprsky, ale mraky se zase rychle spojí v přikrývku olověné barvy. Ještě si ukládám dechberoucí záběry a to nejen do paměti fotoaparátu, tyhle pohledy a zážitky mi zůstanou do konce života.

Vracíme se zpátky na parkoviště, kde na nás čeká osamělý skútr. U stánků je jen pár místních, ale snad ani nic neprodávají, komu taky, když tu kromě nás nikdo není. Kancelář turistických informací je stále zavřená. Sjíždíme k dolní bráně, která je zároveň vstupním bodem do Národního parku Kelimutu Ende Flores. U stažené závory, kterou jsem nad ránem pod rouškou tmy zběsile podjel, na nás z boudičky mávají dvě místní ženy. Platíme vstupné do Národního parku, já 150.000,- IDR, protože jsem tzv. WNA (Warga Negara Asing – cizí národnosti) a Roman jako rodilý Indonésan jen 5.000,- IDR a ještě 5.000,- IDR za skútr.

Malebné termální jezírko mezi rýžovišti

Po cestě serpentýnami ještě zastavujeme u termálního jezírka mezi rýžovými poli, které je necelých 50 metrů od silnice. Místní zemědělci se sem chodí koupat, což je zcela zřejmé, protože se v trávě povaluje mnoho sáčků od jednorázových mýdel a šampónů. Zvědavost mi nedá a také vstupuji do přírodní nádrže s příjemně teplou vodou, jejíž teplotu odhaduji okolo 38-39 stupňů Celsia. Jezírko není příliš velké, ani hluboké, takový menší naturální bazén, do kterého voda vtéká přímo ze svahu.

Během jízdy na skútru k bungalovu v hlavách přemítáme myšlenky a pocity. Jsme šťastní, příjemně unavení a opojení přírodními krásami, plní nových dojmů a úžasných zážitků. Tohle byl opravdu velice vydařený výlet.

Zajímavost na závěr

V roce 1992 Inodnésie vydala papírovou bankovku v nominální hodnotě 5.000,-IDR . Na zadní straně s vyobrazením přírodního fenoménu tří barevných jezer v kráterech sopky Kelimutu. Osamocené jezero, které místní obyvatelé nazývají Tiwi Ata Mbupu (na bankovce vpravo) je v současné době tmavé barvy. Prostřední jezero Koofainuwamuri – Tiwu Koo Fai Nuwa Muri má již spoustu let nádherně tyrkysovou barvu. A jezero hříšných duší Atapolo – Tiwu Ata Polo, které je na bankovce zbarvené rudě, před několika lety změnilo barvu a nyní je nazelenalé.

Na přední straně bankovky lze spatřit strunný hudební nástroj Sasando z indonéského ostrova rote. Papírové platidlo již není v oběhu. V novém tisíciletí byla emitována nová bankovka s zobratujícího národního hrdinu Tuanku Imam Bonjol, jednoho z nejpopulárnějších vůdců hnutí Padri na střední Sumatře.

Chtěl bych vás požádat o sdílení. Pokud se vám obsah webu líbí, našli jste zde užitečné informace, nebo jste zde strávili příjemnou chvíli, vyberte si z ikon vlevo pro sdílení a prostřednictvím ikon vpravo nahoře můžete dát stránce „like“ třeba na Facebooku.

Přeji všem hezké a bezpečné cestování!